Když ztratíme pocit bezpečí

Jsou lidé, kteří vypadají, že mají všechno pod kontrolou. Všechno stíhají, myslí na všechny kolem sebe, předvídají problémy dříve, než nastanou, potřebují mít věci naplánované. A přesto uvnitř často žijí v napětí. Jiní působí naopak velmi klidně, možná až příliš. Nic nepotřebují, o ničem nechtějí mluvit, nevědí, co vlastně cítí, když se jich někdo zeptá, jak jim je, řeknou obvykle že neví. Obě skupiny mohou mít něco společného. Jejich nervový systém možná dlouhodobě nemá dostatek zkušenosti s bezpečím.

Jsem v bezpečí? Nemusíme si tuto otázku vědomě pokládat. Naše tělo ji řeší samo. Sleduje prostředí, výraz tváře druhých, tón hlasu, jejich pohyb i naši vlastní tělesnou kondici. Když vyhodnotí bezpečí, můžeme se uvolnit. Když zaznamená hrozbu, začne mobilizovat síly. A když je hrozba příliš velká nebo trvá příliš dlouho, může přijít opačná reakce jako je stažení, znehybnění nebo odpojení. Tyto reakce nejsou samy o sobě špatné. Jsou součástí naší schopnosti přežít. Potíž vzniká tehdy, když se začnou objevovat i tam, kde už nejsou potřeba.

Představme si nervový systém jako plyn. Někdy ho potřebujeme sešlápnout. Potřebujeme energii. Potřebujeme utéct, jednat, bránit se. Problém nastává, když noha zůstane na plynu, i když už není kam jet. Může se objevit: vnitřní neklid, úzkost, bušení srdce, napětí v těle, podrážděnost, problémy se spánkem, potřeba všechno kontrolovat, přecitlivělost na zvuky nebo chování druhých, pocit, že se stále něco blíží. Člověk může být unavený, ale nedokáže odpočívat. Může ležet v posteli a jeho tělo přesto pokračuje v „hlídání“. Když jsme naopak příliš dole Někdy už tělo nemá kapacitu dál bojovat ani utíkat. A tak se stáhne. Může přijít únava, apatie, pocit odpojení, prázdnota nebo „mlha“. Člověk může říkat: „Nic necítím.“ „Je mi to jedno.“ „Nemám energii.“ „Chci jen ležet.“ Zvenku to může vypadat jako lenost nebo nezájem. Uvnitř však může probíhat něco úplně jiného. Tělo se snaží snížit množství prožitku na úroveň, kterou ještě dokáže unést.